Komentáře spamerů, odkazy na soutěže a spřátelení a podobné věci mažeme!
O přijetí Strange hlasuj TADY (do neděle).
Inofrmace z BA potřetí - ZDE
Všichni členové si povinně přečtou TOTO.
Nebylo by na škodu, kdyby se členové přidali na FACEBOOKu.

Ave Caesar! & Posera

11. října 2012 v 17:30 | Chii - chan |  Naši členové píší
Není nad to mít dobré rodinné vztahy :D


Tak to bychom měli týden. Vždycky, když nastupuju do vlaku, napadne mě, že bych o tom mohla klidně napsat, jak je to vlastně kouzelné. Když se dva kluci setkají při nástupu, pak oba ustoupí, pak zase krok dopředu… je to tak nádherně rozpačité (a roztomilé!), když se nemůžou domluvit, kdo půjde první.
O škole bych se taky mohla zmínit. Tentokrát jsem nikam zdrhnout nemohla, ani kdybych chtěla. Ve středu jsme hráli v tělocviku zase pétanque. Normálně mě to házení koulí baví víc, než bych kdy řekla.

Tobi je obdivován ze všech stran všemi, kdo ho spatří. Už si zvykl na kotec i na boudu. Za nejlepší hračku považuje kus suché trávy, červené tkaničky, fialové gumové boty, krabici od čaje a v neposlední řadě i plyšáka, kterého jsem mu obětavě věnovala. Občas dostane záchvat vzteku. A dneska rozkousal tři pytlíky granulí a lovil z tama ony granule, zatímco misku měl plnou. A opravdu nenávidí foťák.
Už u nás byli i dlouholetí rodinní přátelé. Ty dva mám vážně a upřímně ráda, ale jejich děti… jejich tři tyranské a uřvané děti. To nejmladší se snažilo umlátit to štěně, pak se mu snažilo utrhnout zadní packu. Málem jsem to děcko…
No. Jenže pak Tobi radši usnul pod židlí a ono dítě šlo šikanovat své dva starší sourozence.
"Seš rád, že máš velký děti, co?" ptala jsem se svého rodiče a hrdě naznačila, že já jsem byla slušná a milá a hodná a vůbec k sežrání už jako malá, natož teď. Za pravdu mi bylo dáno jen velice rozpačitě.
(Tyran nejmladší: "My á-e Mičinku! Košišku!"
Já: "Hmm… jó? Chudák." )
Celý týden jsem se těšila na pátek. A kupodivu mi to uběhlo nějak rychle. Když má člověk tak hektický život, není divu. Od rána do večera se nemůžu zastavit. I ve škole se musí pospíchat kvůli těm krátkým přestávkám. A věřte tomu, že jsem za ně ráda. Čaj sice nestihnu, ale aspoň to mám rychleji za sebou.
Spolužačka, která nás opustila, se mnou dříve měla skříňku v šatně. Teď ji mám sama pro sebe. Ale její boty tam zůstaly. Tak nevím, asi bych je mohla vyhodit do toho koše, který je přímo vedle skříňky. Snad ani nebude vadit, když je na něm napsáno "pouze plasty". Jako by to snad někdo dodržoval.
Zase jsem zakecala ten pátek. Už jsem jak náš dějepisář (a zeměpisář).
To jsem totiž jela autobusem do H. za Bony. Cesta byla zdlouhavější, protože se jelo oklikou.
"Dobrý den. Zastavujete v H.?"
"Jasně."
Nezastavoval. Kdyby neviděl (a neznal) Bony, vezl by mě až kdovíkam. Zastavil, ale jaksi zapomněl otevřít dveře. Tak jsem tam stála, Bony se na mě culila zvenku a já si říkala, jestli mi to ten chlap za volantem dělá schválně nebo jestli ho to stvoření na mě se křenící podplatilo.
Nakonec teda otevřel přední dveře a ptal se chlapa vedle sebe:
"Tak nastupuje nebo ne? Jede nebo ne?" Samozřejmě byla řeč o mé drahé kolegyni. Má andělská trpělivost došla a já z autobusu vystoupila předními dveřmi, přičemž jsem samozřejmě stihla říct i nadmíru nasrané: "DĚKUJI!!!" Hned po seskočení posledního schodku mě Bony popadla a táhla směrem k jejímu domu.
Tam jsem se tradičně skácela znavená do její postele. Kupodivu mě nevyhnala, místo toho zhasla, aby se mi prý dobře spalo, a hodila na mě dvě peřiny. Pak mě ale vykopla s tím, že si uděláme čaj. Po pití čajíčků, vyprávění, co je ve škole a která z nás přestoupí za tou druhou, po snaze podpálit čajový sáček svíčkou i po zběsilé jízdě do H. na zámek jsme se konečně ocitly v zámecké zahradě, kde se mělo v osm hodin začít hrát divadlo.
Volné židle nebyly k nalezení, tudíž jsme se uchýlily k riskantnímu kroku - šlohnutí lavky ze zámku samotného. Nemusím ani zmiňovat, že jsem tam pobíhala s dekou na hlavě, že ne.
Překvapivě (haha) si přímo přede mně sedl snad ten největší chlap, který mezi diváky byl. Opět zdůrazňuji slovo PŘEKVAPIVĚ.
A divadýlko mohlo začít! Taky začlo a začátek mě dost překvapil. Bohužel nemile. Teprve druhá půlka stála opravdu za řeč, ta byla rozjetější, úchylnější a morbidnější. Tož znáte to. Můj (ne)oblíbenec tanečník se teď stal spisovatelkou románů (!) a já místo řvaní "On neumí tančit!" občas šeptla mimo jiné: "Posera. Chuďolka malá." Samozřejmě to nešlo slyšet, protože mám andělský a jemňoučký a tichoučký hlásek.
Po skončení jsme si s Bony splnily sen, a to, když jsme po dřevěném můstku zběsile běžely vstříc záchodům, na hlavách deky a ruce natažené. Nádhera.
Pak jsem byla seřvána otcem za to, že jsem si dříve nedomluvila odvoz (mimochodem, domluvila) a pak doma, že blbě čumím. Návrat po krásném dni domů bývá vždycky nejhorší. Za tu dobu už jsem měla tolik šancí si zvyknout.
P.S.:
Herec: "Caesar se vzdálí. AVE!"
Já: "Jó!"
P.P.S.:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama